Tarsicius

Rádi bychom vám vyprávěli příběh o mladém hrdinovi Tarsiciovi, který se odehrál v Římě roku 257.
Svatý Tarsicius je patronem ministrantů.
Jeho jméno napovídá, že se nejspíš narodil v Tarsu, odkud pocházel i apoštol Pavel.
Tarsicius byl dvanáctiletý kluk, který žil v Římě v době největšího pronásledování křesťanů.
Staral se o něj jeho strýc, protože rodiče už neměl. Byl to ochotný, rozhodný a odvážný kluk, nebál se pomáhat, kde bylo potřeba. Proto sloužil jako ministrant a i ve škole byl velice šikovný a pilný.

V té době vládl císař Valerián, který neměl křesťany moc v lásce. Římané uctívali mnoho bohů, ale křesťané jen jednoho: Boha lásky a milosrdenství. Císař tvrdě křesťany pronásledoval.
Když někoho usvědčili, že je křesťanem, mohli ho poslat na nucené práce, do vězení anebo
na smrt. Mnoho křesťanů bylo zabito při hrách v amfiteátrech kvůli pobavení lidí.
Mohli být zabiti gladiátory, ukřižováni, upáleni nebo roztrháni divokými zvířaty.
Ostatní křesťané se jim snažili pomáhat, ale tajně, aby nebyli také odhaleni.

Jednou, když císař pořádal hry, vojáci vybrali skupinu křesťanů, kteří měli být předhozeni lvům. Vybraní křesťané se smrti nebáli, ale toužili ještě naposledy přistoupit ke svatému přijímání, Tělu Kristovu, na posilu k poslední cestě do nebe.

Po jedné mši svaté v katakombách (podzemních pohřebištích), kde se křesťané tajně scházeli, se biskup zeptal:

Biskup: „Kdo má odvahu přinášet uvězněným bratřím a sestrám svaté příjímání?“

Když se biskup zeptal jestli má někdo odvahu donést odsouzeným křesťanům do vězení Tělo Kristovo, bylo slyšet jenom ticho... Žádný dospělý neřekl ani slovo... Všichni moc dobře věděli, že kdyby je někdo přistihl s Eucharistií, znamenalo by to pro ně nejspíš rozsudek smrti. Biskup se smutně rozhlédl po svých věřících.

Biskup: „Nikdo?“

Tarsicius:„Já Ho tam odnesu.“

Biskup: „Nejsi moc mladý?“

Tarsicius: „Právě u mě bude Ježíšovo Tělo v bezpečí.“

Biskup: „Dobře tedy, pamatuj Tarsicie, že nebeský poklad je svěřen do tvé slabosti. Vyhýbej se rušným cestám. Budeš věrně a bezpečně střežit posvátná tajemství?

Tarsicius: „Spíše zemřu, než abych je vydal.“

Biskup mu dal požehnání a pověsil mu na krk schránku s Tělem Kristovým.
Tarsicius rychle vyrazil do ulic Říma a dával si pozor, aby nikoho nepotkal. V duchu se modlil k Ježíši Kristu, aby mu pomáhal nést tento nelehký úkol.
Tarsicius chodil do vězení často a nosil bratřím a sestrám Tělo Kristovo.
Tarsicius byl chytrý kluk a musel mít velikou víru v Boha, aby se nebál.

Ve vězení čekali bratři a sestry s vírou na okamžik, kdy budou posláni na potupnou smrt. A přesto neztráceli naději ani víru na věčný život. Aby lépe snášeli tyto těžké chvíle, posílali jim biskupové a kněží Ježíšovo tělo k přijímání. Každá taková nejsvětější svátost byla pro ně radostným poznáním lásky Boží a také poznáním, že ve víře a utrpení nejsou sami. Že se ostatní bratři a sestry za ně modlí a myslí na ně.
Tarsiciovi se podařilo zkamarádit s jedním důstojníkem císařovy stráže, který byl tajným křesťanem. Ostatní dozorci a vojáci si na Tarsicia tak zvykli, že jim vůbec nebylo podezřelé, proč do vězení chodí. A on přitom zajatcům tajně nosil Tělo Pána Ježíše. Měl ho na prsou v malé schránce.

Jednou, když šel Tarsicius zase do vězení s Tělem Pána Ježíše, potkal se s rozdováděnými kamarády. Volali na něj, aby si s nimi šel hrát. Tarsicius ale s díky odmítl a řekl, že má zrovna něco důležitějšího.

Kluk: „Kam tak letíš?“
Tarsicius: „Nezlobte se, ale nemůžu se zastavovat.“
Kluk: „Podívejte se, něco schovává.“
Tarsicius: „To je mé tajemství!“
Kluk: „Ukaž nám ho!“
Kluk: „Určitě něco ukradl a nechce se rozdělit!“
Kluk: „Dej to sem!“
Tarsicius: „To nemohu, nechte mě, musím jít dál.“
Kluk: „Určitě je to zloděj!“
Kluk: „Hele, já ho znám, to je Tarsicius, prý je to křesťan a ti prý nekradou.“
Kluk: „Křesťan? A jak se nad námi povyšuje!“
Kluk: „My ti ukážeme!“
Kluk: „Tu máš!“

Kluci strhávají Tarsicia na zem, šlapou po něm, tlučou ho klacky a holemi. Tarsicius se však nevzdává. Stále má schránku s proměněným Tělem Kristový pro své bratry ve vězení pevně přitisknutou k svému srdci.
Napadá ho, že když nezachrání sebe, musí zcela jistě ochránit Pána Ježíše. Musí zabránit jeho zneuctění za každou cenu. Proto pevně svírá schránku s Eucharistií. Přestože jej surově kopají a snaží se mu ji vytrhnout – nepovoluje.
Kluci chtějí vidět, co má u sebe, i kdyby ho měli zabít. Císař zabíjí křesťany po tisících a tady je pouze jeden. Ze všech stran na něho dopadají rány. Dostává údery do hlavy i ostatních částí těla, ale Tarsicius vytrvá a chrání poklad na své hrudi až do úplného konce...

Když kluci zjistili, že už je Tarsicius mrtvý, prohledali ho, ale nic u něj nenašli. Proměněná hostie, kterou svíral na svém srdci se stala jeho tělem a proměnila se v jednu neposkvrněnou hostii obětovanou Bohu.

Jeho umučené tělo odnesli jeho bratři a sestry v Kristu do katakomb sv. Kalixta u Via Appia. Tarsiciovu duši doprovodili andělé do nebe do Ježíšova království.